Křesťanské memento Svatebních košil

Vznik Svatebních košil, op. 69, B135, je spojen se zálibou anglického publika ve velkých vokálních dílech a hudebním festivalem v anglickém Birminghamu, který si v roce 1883 takové dílo u Antonína Dvořáka (v té době už světově renomovaného skladatele po jeho londýnském úspěchu se Stabat Mater) objednal. Textu básně Karla Jaromíra Erbena z jeho sbírky Kytice dal formu rozsáhlé celovečerní kantáty pro sóla, sbor a orchestr. Po dvojím představení kantáty v Plzni v březnu 1885 téhož roku následovalo velkolepé provedení v Birminghamu. Dvořák při něm řídil 150členný orchestr a 400členný sbor. Úspěch byl triumfální.

Vzápětí se kantáta dočkala řady provedení v Anglii i ve Spojených státech. Od té doby se Svatební košile staly pravidelnou součástí koncertního repertoáru a jsou dostupné na řadě nahrávek s dirigenty Jaroslavem Krombolcem (Supraphon 1961), Wolfgangem Sawallischem (Český rozhlas 1980), Gerdem Albrechtem (Orfeo 1991), Peterem Tiborisem (Elysium 1993), Jiřím Bělohlávkem (Supraphon 1995), Vladimírem Válkem (Radioservis 2001), Zdeňkem Mácalem (Delos 2001), Corneliem Meisterem (Capriccio Records 2016) a nejnověji Petrem Altrichterem (Navona Records 2024).

Svatební košile bezesporu patří k vrcholným dílům Dvořákovy tvorby. Hororový děj sleduje příběh osamělé dívky, která se v touze po svém milém prohřeší rouhavými myšlenkami na sebevraždu, přivolá jeho návrat z hrobu a vydává se s ním na noční cestu k hřbitovu. Dvořák baladu rozehrál se stupňovaným napětím děsuplné noční cesty, vrcholící na hřbitově. Až tam dívka pochopí, že její milenec je umrlec a její vroucí modlitba a prosba o odpuštění k Panně Marii s rozbřeskem dne přízrak zažene zpět do hrobu.

Dramatičnost obsahu, hudebnost a rytmus Erbenových veršů Dvořák kongeniálně vkomponoval do partitury spolu s obnažováním hranic hříchu, spočívajícího v porušení přikázání. Dvořákovo mistrovské hudební „rozhřešení“ vychází z jeho hluboké víry v Boží prozřetelnost a pomoc v nouzi nejvyšší.

Přehlcení balady nánosy témat

Inscenační tým režisérky Lindy Hejlové Keprtové opustil základní křesťanské ukotvení archetypálního schématu trestu za rouhání s kajícnou důvěrou v Boží pomoc a odpuštění Panny Marie, pro Dvořáka přitom klíčové.

V „návodu“ ke scénické adaptaci Svatebních košil inscenátoři avizovali nadčasové motivy plynutí času, jeho nezastavitelnost a bezvýchodnost, hledání pravdy v lásce k sobě nebo v lásce k druhým. Jak upřesnila Linda Hejlová Keprtová, chtěli se na kantátu podívat „dnešníma očima… z pohledu tří žen, z nichž každá svým způsobem dopomohla ke smrti svého muže, a hledají cestu k odpuštění, které člověk musí udělit jak sám sobě, tak i tomu druhému, byť mu třeba v životě mockrát ublížil“. Svatební košile vysvětlují jako příběh o vině, truchlení a odpuštění, v němž „Ženy a Muži dospějí k vzájemnému smíření“, jako „cestu k vlastnímu nešťastnému nitru, které je potřeba zahojit, aby z něj znovu vyrostla láska a naděje“.

Erbenovy Svatební košile se odehrávají v neurčitém čase. Ani liberecká inscenace není nijak konkrétně časově ukotvená, jakkoli vojenské kabáty evokují 19. století a tísnivou atmosféru války (kostýmy Tomáš Kypta). Scéně Michala Syrového dominuje obří ciferník hodin nastavený na jedenáctou, jehož ručičky pak jednotliví mrtví milenci divoce roztáčejí. Časovou neurčitost zachovává i scéna s třemi domečky a šicími stroji.

Antonín Dvořák: Svatební košile, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, 2026, Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy)

Režisérka princip trojího opakování, který se prolíná celou baladou, aplikovala na dívku a jejího mrtvého milence. Jejich party rozdělila do tří různých podob partnerských vztahů – od povrchní touhy po bohatství přes nevěru až po násilí. Jeden pár ztělesňuje mladou rozdováděnou dvojici s dívkou toužící po bohatství, avšak jejich vztah naruší prozrazení milencovy nevěry. V druhém páru je to naopak dívka, která se s nevázaným smíchem oddává atraktivnímu milenci (v programu pojmenovaným jako Dezertér) za zády svého slabošského snoubence, který se oběsí. Ve třetím páru dívka čelí opilství a brutálnímu jednání svého milého a při přetahování o jeho pušku zmáčkne spoušť a zastřelí ho.

K vypravěči pojatému jako Ikona moci, resp. principu mužské dominance, Keprtová přidala, opět do trojice, němé postavy Ikony bohatství a Ikony krásy. Při divoké noční cestě svádějí dívky svými mámivými pokušeními, dokonce hrají o jejich modlitební knížku, růženec a křížek vrhcáby a karty. Jenže akcentováním touhy po penězích, kráse a dominantním muži posunula Linda Keprtová Erbenovu / Dvořákovu baladu jinam – včetně závěrečného odpuštění. V něm se k sobě jednotlivé páry přes všechny životní peripetie ztěžka vracejí – bez happy endu.

Inscenaci nelze upřít přívaly režijních nápadů, vizuální atraktivitu, přesvědčivé herecké výkony a prudký dynamický spád s divokým tancem Umrlce, zde označeného jako Neznámý vojín. Jenže těch motivů, které se Linda Keprtová snaží do Erbenovy balady / Dvořákovy kantáty vměstnat, je tolik, že se v nich divák může ztrácet. Tím spíš, že se změněný základní interpretační přístup v mnohém míjí s tématy a mementem Erbenovy balady a Dvořákova zhudebnění. Zatímco Erben a Dvořák koncentrovaně sledují lineární dramatickou křivku, liberecké pojetí vrství multiplikaci postav a paralelní příběhy, psychologizuje vztahy a otevírá sociální otázky. Hloubka vkořeněného hororového mementa se mění v psychologický rébus tří ženských osudů a sondu do rozvrácených vztahů, v nichž místo umrlců ožívají osobní traumata. Tak intenzivně, až se rozpadá dramatická struktura.

Opera PLUS

Message History

Delivery option(s)